Některé české mýty o PPP

 

 

Pro lidi, kteří jsou tak či onak zapojeni do přípravy pilotních projektů PPP nebo do propagace PPP v Česku, mohou následující řádky znít jako opakování mantry. Jenže málo platné, při této práci neustále narážíme na nepochopení či mylnou interpretaci základních principů PPP a nezbývá než je v duchu úvodního citátu z lesní moudrosti průběžně uvádět na pravou míru. Zkusme se tedy podívat na některé oblíbené mýty o PPP, které lze slyšet na poradách nebo se dočíst v tisku.

 

 

Nelze. PPP může významně pomoci pouze u takových projektů, které

 

Příkladem problematicky zvoleného projektu PPP je londýnské metro, jehož celkovou míru zanedbanosti a z ní plynoucí nároky na obnovu bylo obtížné předvídat.

 

 

Není. Pokud soukromý sektor dokáže být efektivnější se ziskem než veřejný sektor bez zisku, je partnerství pro daňové poplatníky výhodné. Tato podmínka musí být pokaždé splněna, aby byl projekt realizován jako PPP. Ukazatel, který tuto podmínku měří, se nazývá komparátor veřejného sektoru (PSC) a je standardní součástí koncesního projektu.

 

 

Není. Výhodnost PPP pro veřejnost vzniká jednak rozložením plateb v čase a jednak efektivním fungováním koncesionáře při výstavbě a provozování projektu. PPP přitom šetří veřejné zdroje na jiné důležité projekty, u nichž PPP nelze aplikovat (viz též komentáře k mýtu projektovému a mýtu socialistickému).

 

 

Tak jednoduché to také není. Aby bylo možné se spolehnout na působení tržních sil, musí fungovat trh. Tam, kde je působení trhu omezeno – třeba přirozeným monopolem přírodního zdroje nebo jedinečností projektu, která neumožní konkurenci více nezávislých uchazečů o PPP - může být výsledkem pravý opak. Špatné zkušenosti v tomto směru zaznamenala např. Itálie ve vodním hospodářství nebo Jižní Amerika u velkých dopravních projektů.

 

 

To je často nedorozumění. Zatímco u PPP je nutno vždy vyčíslit náklady celého životního cyklu projektu, tj. investiční, provozní a obnovovací, u tradičního zadávání se většinou vyčíslují pouze investiční náklady, čímž dochází ke srovnávání nesrovnatelného. Objektivním srovnávacím ukazatelem je čistá současná hodnota projektu. Je však obtížnější si ji představit pomocí selského rozumu, a proto někdy bývá přijímána podezřívavě jako finančnický trik.

Projekty PPP budoucím generacím především přinášejí veřejnou službu, kterou budou samy používat, a neočekávají od nich nic více a nic méně, než že za tuto službu zaplatí. Hovořit v této souvislosti o zadlužení budoucích generací je tedy sice populární, ale v principu nepravdivé. Projekty PPP jsou kromě toho – na rozdíl od mnoho projektů zadávaných tradičním způsobem – předem důkladně připraveny a ostře sledovány. Budoucím generacím tak dopředu dávají jistotu, kolik za ně budou platit, a tím i možnost si své finance lépe rozplánovat.

 

Nezbavuje, pouze mění její roli z investora na vlivného zákazníka, který má právo dostat objednanou službu v požadovaném množství a kvalitě a povinnost za ni zaplatit. Pokud dojde k nepředvídanému vývoji u koncesionáře, má navíc právo přímo zasáhnout. Situace může vyžadovat větší míru dohledu nebo přímou spoluúčast zadavatele na poskytování služby tam, kde služba má povahu přirozeného monopolu nebo kde to vyžadují předpisy.

 

 

Nebude, pokud se k tomu sám dobrovolně nezaváže v koncesní smlouvě. Veřejný zadavatel musí zaplatit smluvně stanovený poplatek za službu ve smluvně stanoveném množství a kvalitě. Co tato služba skutečně stojí je starostí koncesionáře. Nedávno se o tom v londýnském metru přesvědčil soukromý podnik Metronet, který zbankrotoval mj. díky špatně odhadnutým nákladům.

 

 

Ani tohle neplatí. Dané riziko musí nést vždy ten z partnerů, který jej umí lépe řídit. Neřiditelné riziko soukromý partner ocení a vyúčtuje zpět zadavateli, což se brzy obrátí proti zdánlivě zvýhodněné straně. Příkladem může být neúspěšné PPP na skotském letišti Inverness, kde soukromý správce terminálu nesl pro něj neřiditelné riziko poptávky po letecké přepravě a veřejný provozovatel letiště díky tomu utrpěl velkou finanční ztrátu.

 

 

Nemusí tomu tak být. Koncesní smlouva může – a měla by – obsahovat dostatečnou volnost pro případné změny na trhu dodávané služby během trvání koncese. Služby dodávané v rámci daného PPP lze navíc rozšířit návaznými projekty, které mohou být součástí jiné koncese nebo zadány tradičním způsobem. Tak se to děje např. u jízdenkového systému Prestige v Londýně, jednoho z nejúspěšnějších PPP v dopravě a informačních technologiích.

 

 

Právě naopak. Pokud je dobře koordinováno řízení bezpečnosti a krizové řízení u veřejného a soukromého partnera, může PPP vést k rychlejšímu a pružnějšímu návratu do původního stavu než při čistě veřejném provozování. O tom se přesvědčilo např. londýnské metro při teroristických útocích v roce 2005. Podmínkou byla důkladná příprava a vzájemná provázanost krizového řízení a plánování provozovatele metra a koncesionářů, odpovědných mj. i za provoz záchranných vlaků.

 

 

Nelze. Příprava a realizace projektu PPP je práce náročná na odbornost i čas. Pro úspěch PPP je proto nutné na ni u zadavatele vyčlenit zaměstnance s potřebnou odbornou kvalifikací i osobními vlastnostmi, kteří budou rovnocennými partnery expertům uchazečů a externím poradcům. To potvrzují např. zkušenosti britských zadavatelů PPP ve školství a v záchranném systému.

 

 

To je otázka životních postojů konkrétních lidí, ne praktických poznatků. Příprava každého projektu PPP je – jak řečeno výše - náročná díky jeho důkladnému rozpracování na dlouhou dobu dopředu. Ve světě je však odzkoušená, zvládnutelná a úspěšně zvládaná. Zahraniční zkušenosti také ukazují, že velký úspěch mohou mít i projekty PPP, které jsou v nějakém smyslu průkopnické. Příkladem jsou hasičské stanice v britském hrabství Cornwall, které odstartovaly éru „blue light PPP“ – tedy PPP v záchranném systému.

 

 

Jistě by bylo možné pojmenovat a okomentovat mnoho dalších podobných mýtů o PPP. Skončeme ale raději jedním tvrzením, které není mýtem: Příprava a realizace úspěšného PPP vyžaduje schopnost oprostit se od zaběhlého myšlení. Ano, to opravdu vyžaduje. Ale koneckonců, je to špatně…?