Datové schránky versus elektronické nástroje na poli zadávání veřejných zakázek

 

Podívejme se tedy na spleť pokynů, pravidel a možností, které nám tyto nástroje nabízejí.

Nejprve je nutné vyjasnit, jaké typy datových zpráv vznikají při elektronickém zadávání veřejných zakázek.

Za prvé jsou to datové zprávy související s podáváním a otevíráním nabídek (a dále předběžných nabídek, žádostí o účast, návrhu v soutěži o návrh a podání aukčních hodnot - dále jen "nabídek"). Jak vychází z § 5 vyhlášky 9/2011 Sb. funkcionalita informačního systému datových schránek (IS DS) není ve shodě s legislativními požadavky kladenými právě touto vyhláškou na elektronické nástroje. Z toho vyplývá, že v případě podání a otevírání obálek s nabídkami nelze využívat IS DS.

 

Druhým typem datových zpráv jsou zprávy sloužící ke komunikaci mezi zadavateli a informačním systémem veřejných zakázek - uveřejňovacím subsystémem (IS VZ US) dle § 146 ZVZ. Jedná se nejčastěji o uveřejnění informací o zahájení zadávacího řízení a jiné. V tomto případě zadavatel není povinen tuto komunikaci provádět prostřednictvím IS DS a dokonce není ani jejich využívání doporučené.

 

A konečně také dochází i na datové zprávy, pomocí kterých jsou poskytovány zadávací dokumentace nebo výzvy k podání nabídek prostřednictvím IS DS. V zásadě toto možné je za splnění níže uvedených podmínek, ovšem je také nutné dodat, že existují určité výjimky, které objasníme na konkrétních příkladech.

 

Souhrnně lze říci, že ZVZ a vyhláška č. 9/2011Sb. klade přesnější a podrobnější požadavky na posílání datových zpráv, respektive konání elektronických úkonů. Často kladeným dotazem z řad zadavatelů je problematika připojování elektronických podpisů ke zprávám posílaným prostřednictvím datových schránek. Ze zákona 300/2008 Sb. vychází, že úkon učiněný vůči orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný. ZVZ ovšem ve svém odst. 4 § 149 rozšiřuje povinnost zadavatele a dodavatele ve vyjmenovaných případech opatřit datovou zprávu ještě zaručeným elektronickým podpisem. Jde tedy o klasický příklad, kdy zadavatel i dodavatel musí  přistoupit k využití dalších a přísnějších zajišťovacích institutů při činnostech souvisejících se ZVZ nad rámec klasického využívání datových schránek. Nejedná se o ojedinělý příklad. Problém využívání datových schránek v této souvislosti nastává i v momentě, kdy do soutěže vstupují zahraniční dodavatelé, kteří nemají zpřístupněnou datovou schránku (o datovou schránku nemůže požádat subjekt, který nemá na území ČR sídlo podnikání nebo trvalý pobyt). V tomto případě nelze českému dodavateli zaslat např. výzvu k podání nabídky pomocí datové schránky a zahraničnímu dodavateli písemně poštou. Zadavatel by tak porušil zásadu rovného zacházení, protože zahraničnímu dodavateli by zpráva byla doručena pravděpodobně později než tomu českému, který ji obdržel pomocí datové schránky a zahraniční dodavatel by tak měl méně času na zpracování nabídky.

 

Přestože datové schránky umožňují komunikovat mezi zadavatelem a dodavatelem v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek, toto řešení nepokrývá všechny možné situace, které mohou v zadávacím řízení nastat. Datové schránky tak sami o sobě nenaplňují legislativní požadavky kladené na elektronické nástroje specifikované ve vyhlášce č. 9/2011 Sb. V souvislosti se zpracovanou strategií týkající se elektronizace veřejných zakázek a jejím postupným naplňováním prostřednictvím projektu NIPEZ (Národní infrastruktury pro elektronické zadávání) se jeví z hlediska ZVZ systém datových schránek jako překonaná a obtížně použitelná technologie.